Světové ocelářství má problémy a výhledově lze očekávat platební potíže zejména v Evropské unii a v jihovýchodní Asii.

Celosvětový ocelářský průmysl

Čína je největším světovým výrobcem a zároveň i spotřebitelem oceli. Její dominance postupně rostla, a pokud mluvíme o hodnotě vyrobené oceli, je v současné době zodpovědná za 45 % světové produkce. A se 49 % vede i na poli světové spotřeby. Na druhém místě je se 17 % hodnoty světové produkce Evropská unie, následuje Japonsko s 12 %, Indie se 7 % a na posledním místě USA s 5 %. Čínské ocelářství přitom stále bojuje s nadměrnou kapacitou, což způsobuje stejné problémy i na světové úrovni. Lze očekávat, že se podíl Číny na světové výrobě časem díky rostoucí produkci ještě dále zvýší, zatímco u ostatních zemí, s výjimkou Indie, lze očekávat pokles výroby. Čína se tak na křesle vedoucí pozice může pohodlně usadit.

Podle World Steel Association jde 56 % světové spotřeby oceli do stavebnictví, infrastruktury a dopravy, 15 % se využije na mechanická zařízení a 12 % v automobilovém průmyslu. 11 % připadá na ostatní kovové výrobky a na domácí spotřebiče a elektrická zařízení připadají 3 %. Ceny oceli diktuje právě poptávka těchto odvětví a současné zpomalení ovlivňující globální ekonomiku je nejzávažnější od krize v roce 2009. Celosvětová průmyslová výroba se velmi rychle zpomaluje a celosvětový obchod již dosáhl post krizového minima.  A probíhající obchodní válka mezi Čínou a USA jen přispívá k novým obavám.

Cla představují pro importéry další zátěž, jejich náklady rostou a hospodářská činnost se snižuje. Důsledkem je pokles poptávky po kovech, včetně oceli. Podle indexu PMI navíc čelí evropské výrobní odvětví nejistotám a výraznému zpomalení. Nad evropským automobilovým průmyslem stále visí Damoklův meč: Bílý dům zatím nerozhodl, zda uvalí cla na dovoz automobilů do USA. Možnost uplatnění § 232 je už nicméně ze hry, protože lhůta vypršela 13. listopadu 2019, a pokud bude chtít prezident Donald Trump cla spustit, bude muset najít jinou cestu. I tak nelze v žádném případě říci, že je nebezpečí zažehnáno. Situace nicméně i přes přetrvávající nejistotu přináší určitou úlevu.

Vzhledem k pokračujícímu globálnímu ekonomickému zpomalení, nadměrné globální kapacitě a neustávajícímu obchodnímu napětí očekáváme další pokles cen oceli (viz graf 1). Pro ocelářství jde o jedno z nejzávažnějších rizik, výhledově mnohem problematičtější, než aktuálně očekávaný pokles hospodářské aktivity.

Zhruba 60 % nákladů výrobců oceli v USA a Číně představují suroviny, které se při výrobě oceli používají nejintenzivněji - železná ruda a koksovatelné uhlí. Na začátku roku 2019 došlo v Brazílii k neštěstí, kdy se protrhla odpadní nádrž u dolu společnosti Vale. To v kombinaci s dalšími událostmi, které vyústily ve snížení produkce železné rudy v Austrálii, způsobilo raketový nárůst cen této suroviny. Od poloviny ledna do poloviny července 2019 cena vzrostla o 65 %, což ovlivnilo marže výrobců. Od července se cena snižuje a očekáváme, že se stabilizuje na úrovni okolo 85 CNY za tunu, což je relativně vysoká cena (průměrná meziroční cena je 91 CNY za tunu, zatím co mezi lety 2017 – 2018 to bylo průměrně okolo 68 CNY za tunu) a v roce 2020 dále klesne. Zvýšení cen by nemělo ovlivnit výrobce oceli s integrovanou produkcí železné rudy. Očekává se, že produkce železné rudy postupně v Brazílii vzroste, což povede ke snížení cen železné rudy jak v Brazílii, tak celosvětově.

Zdá se, že většinu výrobců, s výjimkou Japonska a eurozóny, zvýšení nákladů na suroviny nezasáhlo, protože marže zůstaly stabilní nebo dokonce vyšší.  Marže v Číně jsou zatím na nízké úrovni, ale to by se v dalších letech mělo změnit. Očekává se, že indičtí výrobci oceli budou v příštím roce těžit se silné místní poptávky a jejich marže by měly jít nahoru. V eurozóně je ale situace úplně jiná. Poptávka strojírenského a automobilového průmyslu je slabá, což marže snižuje a neexistuje zde žádný regionální gigant, který by mohl konkurovat zahraničním ocelářským firmám. Dalším problémem evropského ocelářství jsou náklady na energii a suroviny, které mají evropské ocelářské firmy oproti svým zahraničním konkurentům daleko vyšší. K tomu se ještě musí vyrovnat s přísnějšími předpisy v oblasti ochrany životního prostředí a evropská politika na ochranu místního ocelářství před přílivem zejména z Číny a Turecka se míjí účinkem.[1]

 

Závěr

Podrženo a sečteno, světové ocelářství má potíže. Hospodářské zpomalení, obchodní nejistota, obchodní válka mezi Čínou a Spojenými státy a nadměrná globální kapacita v ocelářství jsou hlavními důvody, které ovlivňují cenu oceli v posledních třech letech.  Problémy nejvíce zasáhly Evropu, a to zejména kvůli závislosti na mezinárodním obchodu, slabé vnitřní poptávce a výrobním nákladům. Vzhledem k prudkému poklesu cen bude konkurence mezi jednotlivými subjekty v odvětví o to těžší a v sázce je přežití nebo i geografická přítomnost některých společností na určitých trzích a lze očekávat platební potíže zejména v Evropské unii a v jihovýchodní Asii.

Analytik: Matthieu Depreter – m.depreter@credendo.com

[1] Podle agentury Bloomberg byl v září 2019 celkový dovoz oceli do evropských zemí o 128 % vyšší než rekordní minimum v roce 2009.